Byl krásný den, dívám se do dáli a najednou nevím co se stalo, ale slunce ztratilo svou barvu a už ani nehřeje.Ptáci už nezpívají své veselé písničky, jen občas se ozve nějaký smutný hlas plný bolesti, jakoby chtěli něco říci, ale vzmůžou se jen na zoufalých pár tónů.Dokonce i řeky jsou černé a tráva povadla…na krajinu padá temný stín.
Co se stalo? Určitě spím a je to jen strašlivá noční můra. Není žádný vítr ani vánek, vypadá to jako konec všeho. Krajina která byla kdysi plna slunce, květin a spousty příběhů teď umírá..
Vypadá to, jakoby krajina, pořád dokola tak dlouho sužována lidskou krutostí a neopatrností, už se najednou z ničeho nic nebrání, ztratila svou víru a přestala doufat v lepší zítřek… Připadám si jak prokletá, že se na to vše musím dívat. Cítím, že už nelze pomoci, nelze nic dělat…jakoby mi vše dávalo sbohem a já se musela dívat jak to umírá, to ne….tenhle sen se mi nelíbí!Chci pryč!
Křičím, ale nikdo mě neslyší..dokonce už i strážný anděl mě se slzami v očích opustil.
Nechápu co se děje, proč to všechno musí tak být…??!Jdu pomalu k černé řece a pozoruji její proud…skoro žádný není, i řeka jakoby už tekla z posledních sil. Jdu blíž..a počkat!Ta řeka není černá, teď mi přijde rudá, rudá jak krev…Ani nevím proč, ale dotknu se té vody a najednou začínám cítit bolest, strašlivou bolest..Cítím jak pomalu ztrácím vědomí, nohy se mi podlamují a já padám do té řeky..
Otevřu prudce oči a slyším jen svůj rychlý dech. Ležím ve své posteli a snažím se uklidnit, že to vše byl jen strašný sen a je jen obyčejná noc. Vše tu poznávám a cítím postel pod sebou, a vypadá to, že je vše v pořádku. Ale ne, něco je jinak…ta bolest nezmizela, je tu pořád, pořád cítím bolest a utrpení té krajiny, ale proč???Podívám se na hodiny a vidím, že je časné ráno, nikdy jsem tak temné ráno ještě nezažila… Jdu se nasnídat, ale jídlo ztratila svou chuť. Jdu k oknu a chci se nadechnout, ale jde to jen ztěžka, jakoby mi něco svíralo hruď…
Podívám se před sebe z okna a vidím pár krásných květin, jen jedna, skoro uprostřed, je zvadlá..a už mi to pomalu dochází..to co jsem v tom snu viděla nebyla krajina..
Přijde na mě strašný pocit beznaděje…pomalu klesám na kolena a cítím už jen tu bolest. V tom se mi opět zatmí před očima…
Už nemám sílu bojovat, jako ta krajina, už chápu…to já jsem ta zatracená. Klečím u břehu a dívám se bezvýrazným pohledem před sebe. Dobře vím, že už není návratu, nejde už vzdorovat. Jakoby se vše zastavilo a jen mne to sleduje..Pomalu vstanu, odhodím zbytky své zrezivělé zbroje a odevzdaně kráčím do té řeky, řeky plné vzpomínek a nesplněných snů. .Ještě chvíli je hladina zčeřená, ale krátce na to se vše zase uklidní. Už není co říci, jen na břehu zůstala ta poničená rezavá zbroj, vedle které teď v mrtvé krajině vyrostla bílá lilie…